My (Cor a Grietje van Cestování NoFear), cestovat s náš obytný vůz Toyota Hilux 4×4 dveře Afrika. Africký kontinent je Mekkou pro 'pozemní“ s mnoha náročnými trasami a krásnými destinacemi. První africká země, kterou jsme během naší cesty navštívili Jižní Afrika je přítomen Maroko následován Mauritánie. V tomto článku vám řekneme vše o pokračování dobrodružství (přistání v Mauritánii). Samozřejmě začnete znovu sledováním videa v horní části stránky!
Hraniční přechod mezi Marokem a Mauretánií
Na naší cestě do jižní Afriky necháváme Maroko za sebou a vydáváme se za dobrodružstvím v Mauretánii. Dobrodružství začíná na hranici. v Evropa hraniční kontroly už skoro neznáme, v Africe je to něco jiného…
Hranice Maroka
Nejprve podáváme a výstupní razítko má být dosaženo na marocké straně. Protože přijíždíme asi ve dvě hodiny a celníci mají pauzu až do tří hodin, musíme se na chvíli odmlčet. Po kontrole se psem a skenu, který kontroluje všechny strany karavanu, nezbytné čekací době a jistých nejasnostech, dostáváme razítko a přejeme šťastnou cestu v Mauretánii.
Hranice Mauritánie
Pak následuje kus země nikoho. Špatný úsek silnice s tu a tam vrakem auta a spoustou harampádí nás přivádí k bráně Mauritánie. Okamžitě na nás zaútočí řada 'fixerů'. Jsou to muži, kteří vám chtějí za úplatu pomoci přes hranice. Dočetli jsme se ale, že tyto ustalovače nejsou nutné, a tak je necháváme pryč.
Mezitím máme díky všem předběžným informacím a přístupu zdejších lidí silný dojem, že jdou po našich penězích, ať už férově nebo ne! Tak pozor!!
V první strašně staromódní zaprášené kanceláři spí celník na gauči. Když nás vidí, pomalu ožívá a začíná psát na svém historickém počítači. Všechno to trvá velmi dlouho, ale zachováváme klid. Tohle je Afrika….
Pak zpět do další kanceláře, kde dostáváme skutečná víza za 55 eur za kus.
Internet, odpružení vozu a pojištění odpovědnosti za škodu
Pak na policii a četnictvo dodělat nějaké papíry. To vše ve špinavých, prašných místnostech s neefektivně pracujícími lidmi. Stále bodujeme povinné ručení pro obytný automobil a SIM kartu s daty pro používání internetu. A konečně můžeme vstoupit do Mauretánie. Asi po 4 hodinách si navzájem dáváme pětku...jsme tam!
Odhlašujeme karavanu z RDW (suspend), pak už nemusíme platit holandskou silniční daň. Rušíme také nizozemské pojištění motorových vozidel, v Africe se stejně nevztahuje.
Okamžitě jsme nabrali kurz východním směrem. Fouká silný vítr a teplota se pohybuje kolem 28 stupňů. Písek je všude, fouká přes silnici a vzduch je ho plný. Hledáme poněkud chráněné místo a nacházíme ho na okraji Boulenoir, vedle zříceniny a trochu mimo vítr.
O Mauritánii – pár základních informací
Mauritánie sousedí se Západní Saharou, Alžírsko, Mali, Senegal a pobřeží Atlantiku. Země je asi dvakrát větší Španělsko a má pouze 4 miliony obyvatel, z nichž čtvrtina žije v hlavním městě Nouakchott. Oblast je z velké části určena Saharou. Nekonečné pláně, písečné duny, štěrková pole, pár horských oblastí a nic jiného, definují obraz.
Cestovní rady
Podívejte se na kartu cestovního poradenství Ministerstva zahraničních věcí (zde více informací) nám říká, že velká část země je červená. Buď opatrný!
islámský
Lidé jsou z velké části islámští, náboženství hraje hlavní roli v každodenním životě. Všímáme si, že lidé jsou obecně ještě tradičnější než například v Maroku. Je tu chudoba, jistě, přesto nemáme dojem, že lidé umírají hlady. Životní úroveň evidentně není srovnatelná se západním světem.
Doly a rybolov
Země žije především z železnorudných dolů na severovýchodě a z rybolovu na západní straně. Existují také některé nerosty, které se těží, včetně zlata a ropy. Neexistuje téměř žádné zemědělství a cestovní ruch je v nejmenších rozměrech stále v plenkách. zručný suchozemci zemi navštíví pouze na několik dní.
Cesta přes Mauritánii
Směrem k neznámému
Vyrovnání Boulenoire (Umístění zde) je sbírka ruin. Projíždíme jím a vidíme, že polní cesty mezi domy jsou plné pískových hrbolů. Někteří lidé na ulici s pozdravem trochu váhají, jiní často mávají. Kupujeme chleba ve stánku, který vypadá jako obchod. Dvě francouzské bagety, to je tady zřejmě standard. Lidé mluví „peut Francais“, jinak sami Arabisch. Ale my to zvládneme.
Za vesnicí hledáme terénní dráhu, kterou můžeme sledovat po čáře na našem navigačním zařízení. Brzy se zdá, že dráha sestává z velkého množství písku. Snižujeme tlak v pneumatikách asi na jeden a půl baru a pokračujeme v trase podél železniční trati. Podloží se liší od písku po různé druhy kamene. Výhled je plochý a nekonečný. Čeká nás asi 400 kilometrů off-piste. Po půl hodině vidíme kráčet dalšího muže s asi 40 dromedáry.
Nic jiného neexistuje!
Železná ruda vlak
Sledujeme stopu ikonický vlak železné rudy. Vlak je naložen na severovýchodě země a sleduje trať asi 650 kilometrů západním směrem, aby se dostal do přístavního města. Nouadhibou (Umístění zde), které mají být přeloženy na lodě. Železná ruda je expedována do celého světa.
Zvláštní na vlaku je jeho délka. Pravidelně je sváženo 200 vagónů, čímž se délka celého kolosu může zvětšit až na cca 3 kilometry.
Vlak a jeho příběh je ještě působivější, protože dobrodružní cestovatelé mohou absolvovat trasu na vagónu. napsala CNN něco o tom nedávno. Nic to nestojí a jízdou přes poušť získáte zážitek „jednou za život“. Doporučuje se nosit lyžařské brýle proti prachu.
Jdeme po trati asi 400 kilometrů přímo pískem. Někdy jedeme ztuha vedle trati, někdy na míle daleko od ní. Cestou je málo života. Občas vidíme nějaké dromedáry nebo opuštěnou vesnici. Pravidelně vidíme budovy, kde lidé bydleli. Dvojice vzpřímených kolejí sloužila jako konstrukce pro opuštěné stavby, které dříve sloužily jako úkryty pro železničáře.
inal
Asi v polovině trati u (téměř) opuštěné osady inal (Umístění zde) rozhodneme se zůstat přes noc. Podél trati je kontrolní stanoviště četnictva. Chtěli by kopie našich pasů a papírů od auta. Přátelští pánové nám říkají, že poslední dva dny nebyli žádní kolemjdoucí. Předtím jedna souprava Němců s Landroverem. Požádáme o trochu vody a jsme vedeni přímo ke studni. Muž vytahuje šálek a hrdě ukazuje, že se dá pít. Později se ukáže, že v tomto místě občas zastaví vlak a nechá za sebou vagón s pitnou vodou.
Pak se náhle objeví šéf četníků. Zdá se, že je naší návštěvou velmi poctěn. Provádí nás vesnicí a říká nám, že tam stále žije 5 rodin s celkem 20 lidmi. A tak jsou tři četníci.
Ukazuje nám nejlepší místo mezi chudinskými čtvrtěmi a ruinami, kde můžeme dnes večer vidět vlak, až zase přijede.
Muž má z naší návštěvy takovou radost, že nám večer přináší misku nudlí. To chutnalo dobře, ale nyní je zvykem, že se jídlo mísí s pískem.
Když druhý den ráno odjíždíme, dostáváme navíc krabici vody a přeje nám šťastnou cestu. Volá další četnické stanoviště, aby věděli, že přicházíme.
Ben Amira (monolit)
Nedaleko železnice se nachází druhý největší monolit na světě Ben Amir (Umístění zde). Větší je pouze australský Uluru.
Een monolit je jeden kus skály/kámen, který často zbyde po erozi. Často se nachází uprostřed jinak převážně rovinaté krajiny.
Ben Amira se tyčí 633 metrů nad povrchem pouště.
Po příjezdu se zdá, že vedle monolitu je velká kaluž vody. Nevypadá to, že by to bylo trvalé jezero. Později se ukazuje, že zde pršelo výjimečně a proto vznikla louže. Vodu využíváme ke koupání a dobrou noc.
Je horko, řekněme strašné horko, 45+. Pokus o výstup na monilit brzy vzdáváme. Příliš horké, příliš stylové!
Na úpatí hor fotíme nádherně zbarvenou ještěrku.
Bab Sahara
Před námi dalších 60 kilometrů pískem a 100 kilometrů po asfaltu Atar (Umístění zde) dosáhnout. V Ataru vidíme část skutečné mauritánské kultury/pouličního života. Díry v nezpevněných ulicích, spousta hlíny na cestě, osli, kozy, mnoho starých aut, tradičně oblečení lidé a chaos určují pouliční scénu. A to vše s větrem a 45+.
Atar je na našem seznamu přání, na kterém můžeme strávit noc Kemp Bab Sahara (Umístění zde), pojem mezi suchozemci. Doufáme, že se setkáme s dalšími suchozemci a získáme nějaké informace o oblasti a Mauritánii.
Sám holandský majitel kempu bohužel není přítomen, je in Nederland. Jsme jediní hosté. Uvědomujeme si, že přistání po Covidu ještě zdaleka neprobíhá.
Když se navíc ukáže, že kvůli nedávným povodním není pitná voda, vypadne elektřina a nefunguje ani pračka, rozhodujeme se znovu balit kufry. Nastavili jsme kurz do hlavního města Nouakchott, asi 500 kilometrů zpět na západní pobřeží.
Nouakchott
Na cestě do Nouakchottu, hlavní město Mauritánie jsme na kontrole asi 12x. Pak policií, pak celníky nebo četnictvem. Vždy chtějí „fiche“, papír s pasem a údaji o autě. Naštěstí jsme vyrobili dostatek kopií, abychom uspokojili poptávku.
V Nouakchottu jdeme do restaurace/hotelu Terjit Vacances (umístění zde). Toto ubytování je také pravidelně navštěvováno suchozemci. Noc můžete strávit na parkovišti a je zde čisté sociální zařízení. Nedávno byl postaven hotel, kde dychtivě používáme pračku.
Komplex se nachází na pláži. To je skvělé, pak se můžeme pravidelně chodit do moře ochladit tolik potřebné.
Brzy se spojíme s majitelem. Zjevně nás hodlá hýčkat a nabízí nám, že se s námi připojí na prohlídku města. Jako podnikatel jednoznačně překonal průměrného Mauritáňa. Ukázalo se, že kromě rekreačního ubytování má také stavební firmu. Nasedáme do jeho velkého Fordu F150 a jedeme s ním městem.
Popíjíme kávu v moderní západní kavárně a jedeme dál směrem ke starému mezinárodnímu letišti uprostřed města. Říká, že proces stěhování na okraj města je plný korupce, kterou osobně organizuje prezident země.
O něco později přejíždíme přes bývalou ranvej, kde zjevně nejsou žádná dopravní pravidla.
Pak dorazíme do garáže, kde si majitel – kvůli náboženskému přesvědčení – nepodává ruku s Grietje. Máme nějaké technické dotazy náš Hilux.
Zatímco pravidelně telefonuje, jdeme do jeho kanceláře, kde se setkáváme s jeho otcem, který tam také žije.
Pak jdeme na kontrolu do stavebního projektu, kde je hlavním dodavatelem. Je to budova banky a on hrdě ukazuje velký cihlový trezor, od kterého má prozatím klíč.
Trh v srdci Nouakchottu
Pak bychom chtěli pokračovat pěšky městem, protože život města vidíte jinak.
Vysadí nás v srdci města. Na ulici je klid. Logicky je pátek odpoledne, lidé jsou v mešitě. Shodou okolností procházíme kolem mešity, která se právě vyprazdňuje. Ulicemi si razí cestu velký dav (pouze muži). Mnozí chodí na trh, kde jedí a pijí čaj. Je tam rušno, horko a co se nás týká, strašně špinavé. To na všech stranách předčí marocké soky a medíny.
Všichni jsou tradičně oblečení muži a my si připadáme jako nešťastníci víc než kdy jindy. Muži vypadají v očích šedě, neusmívají se a dívají se na nás, jako bychom přišli z jiné planety.
Pak jdeme do západnějšího supermarketu a nakupujeme. Ceny jsou evropské.
Před supermarketem jedeme taxíkem zpět do kempu. No, taxi? Kromě všech promáčklin nemá jediné zrcátko. Grietje doufá, že pod ním alespoň neuletí kola. Náklady: 2,50 €.
rybářská pláž
Přestože je pro nás rybářský přístav lákadlem, pro lidi, kteří tam žijí a pracují, je to smrtelně vážná událost.
Podél pláže je mnoho stovek krásně barevných lodí. Není zde žádný přístav s molem, ne, vjezd a výstup dřevěných lodí je přes pláž. Lodě jsou denně vypouštěny po písku ze všech sil. Zdá se, že oceán u Nouakchottu je plný ryb.
Pokud jde o nás, muži mají těžký a špinavý život. Když se na konci odpoledne vracejí, navštěvují je nosiči, kteří ulovené ryby přinášejí na trh nebo do továrny. Těžko ho na trhu udržíme, smrad je tak intenzivní, že dýchání ústy je jediná možnost.
Za tržištěm je mnoho uliček s obchody, kde se muži poflakují, snaží se něco prodat, opravovat sítě a vyhazovat odpadky na nezpevněné ulice. Vzdálenost mezi tím, na co jsme zvyklí ze západního světa, a tím, co vidíme u nás, je téměř nepředstavitelná.
Jsme rádi, že jsme viděli i tuto stránku Nouakchottu.
Další kolo přes Jižní Mauretánii
Protože máme představu, že jsme Mauritánii neviděli dost, rozhodneme se udělat další kolo přes jih. Jedním z cílů jsou bílí krokodýli v jezeře Matmata. Zdá se, že pár krokodýlů tu ještě žije, po před miliony let byla dnešní Sahara mnohem bohatší na vodu.
Uděláme kolem 1800 kilometrů a trvá to 7 dní. Trasa nás zavede do nejvzdálenějších míst a do vesnic, kde obyvatelé bílého westerna nikdy nebo stěží neviděli.
Trasa se skládá asi z poloviny z asfaltu, z druhé poloviny jsou vozové dráhy nebo tam nic není. V tom případě zbývá jen čára na naší navigaci, kterou sledujeme.
Cesta ke krokodýlům se nám bohužel zkazila. Tou dobou jsme se plahočili pískem 25 kilometrů a už jsme byli poměrně blízko našemu cíli. Neměli jsme chuť se vyhrabat ve 40+.
Vrátili jsme se do osady, kde jsme kolem sebe během chvilky shromáždili asi 60-70 dětí. Ječí, křičí, mávají, přibližují se a znovu ucuknou. Je to důsledek toho, že zřejmě nikdy neviděli bílého člověka. Velmi zvláštní zážitek.
Několik dětí se odváží podat mu ruku, ale rychle se stáhne. Většina si drží odstup. Když odcházíme, běží za námi stovky metrů.
Izolace od zbytku světa je v této vesnici velmi velká. Nenašli jsme to ani na mapě.
Jen den z deníku
16 říjen
Den začínáme několika pracemi. Zatímco Grietje myje nádobí, Cor znovu napumpuje pneumatiky karavanu. Jsme v písku, asi 200 metrů od asfaltu, takže poslední část bude na tvrdých pneumatikách. Jen kontrola chladicí kapaliny a vzduchového filtru a malá oprava vypouštěcí hadice.
Pak jsme připraveni vyrazit. Sakra, auto se zarylo, místo aby se pohnulo vpřed. Příliš pozdě... uvízli jsme v písku. Znovu vypustíme pneumatiky a zkusíme to znovu. Ale bohužel, už jsme klesli příliš daleko. Naštěstí asi 25 metrů je rozumný strom, ke kterému připevňujeme naviják. Mařenka ovládá tlačítka navijáku, zatímco Cor opatrně zrychluje. O něco později máme opět volno a těch 200 metrů na asfaltku snadno překleneme. Zde opět dofukujeme pneumatiky a odjíždíme na 100 kilometrovou jízdu po asfaltu do Kiffy, docela velké vesnice.
Tady můžeme nakupovat. Voda, zelenina, ovoce, internetový kredit, nafta, chléb, sušenky a jogurt jsou potřeba.
Ovoce a zelenina jsou velmi omezené. Na prodej jsou vlastně jen brambory, cibule a banány. Ovoce má pochybnou kvalitu. Jogurt nacházíme na čtvrtý pokus. Kredit na vodu a internet je všude k dispozici, stejně jako nafta za 1,37 € za litr.
V obci je horko a prašno. Lidé se na nás dívají, jako bychom byli mimozemšťané. Nejsou zde opravdu nápomocní a my se opravdu necítíme vítáni.
Doprava na hlavní třídě je jeden velký chaos. Máme podezření, že většina z nich nemá řidičský průkaz a všechno jezdí přes sebe. Zdá se, že neexistují žádná dopravní pravidla.
Každopádně jedeme dál a brzy přijíždíme k policejní kontrole. Muž žádá o naše papíry a chce vědět, kam cesta vede.
Vysvětluje nám, kam můžeme nejlépe zajít. Mezitím nás zve, abychom si přišli sníst naše sendviče do jeho stanu, kde je jediný stín prostředí.
Samozřejmě, že ano a o něco později sníme náš sendvič společně se seržantem.
Chvíli pokračujeme po asfaltce a přijíždíme do vesničky, kde se povrch silnice rázem mění v terénní dráhu.
Zapínáme 4×4 a jedeme zase hluboko do přírody. Pak už projíždíme neuvěřitelně krásnou krajinou se skvělými výhledy. Podél cesty jsou někdy malé vesničky nebo jen samostatné stavby, kde žijí lidé.
Ve velkém zde chovají kozy, osly a skot. Cesta je často nejasná, a tak občas musíme hledat mezi stromy tu správnou cestu.
Krajina se pomalu mění a vlhčí. To znamená jinou vegetaci a vidíme stále více různých ptáků. Sem tam musíme přebrodit řeku, kde Grietje nejprve pěšky kontroluje hloubku a podloží.
V jednu chvíli se naše cesta dostává do slepé uličky u rybníka/bažiny. Musíme se obrátit a najít jinou cestu. Zatímco se otočíme, vidíme obrovskou ještěrku. Zvíře má minimálně 75 centimetrů a fotíme z auta.
O kousek dál je otevřená plocha s trochou trávy. Ach jo, je půl páté a je tu strašně krásně, rozhodujeme se tady přespat. Možná dnes v noci nebo zítra ráno uvidíme další zvířata.
Zatímco to píšeme, procházejí v dálce nějací chlapci a spokojeně mávají na oslích povozech. O něco později následuje pastevec, který se vrací se svým stádem do vesnice na kopci, vzdálené asi 2 kilometry.
Nedotčená příroda a terénní svahy
Prohlídka jihu nám vyhovuje, maximálně si užíváme nedotčené a čisté. Terénní svahy jsou někdy velmi náročné. Často cesta mizí a správný směr musíme hledat sami.
Několikrát musíme projet hlubokými loužemi a říčními brody. Ten poslední byl hodně napínavý, protože jsme museli nejprve prudce dolů, přes půl metru vody a pak zase rovně nahoru.
Ze všeho je vidět, že příroda vlhčí. Vidíme mnohem více zelené trávy, stromů a někdy i oázu. Někdy je tak mokro a horko, že to připomíná tropický deštný prales. Ale co chcete, jezdíme i blízko senegalských hranic, na jih od Sahelu.
Živočišná říše se mění i ve složení. Dromedáři byli vyměněni za obrovská stáda dobytka. Kozy a osli zůstávají. Zahlédneme velkou ještěrku. Můžeme si to udělat obrázek, než půjde do bažiny.
A ptáci přicházejí ve velkém počtu. Je zde mnoho druhů, dravců, vodního ptactva a dalších barevných exemplářů. Pokud to půjde, vyfotíme.
Nakonec jedeme podél jižní hranice, podél řeky Senegal na západ, kde dojdeme k hraničnímu přechodu Rosso (poloha zde) kvůli mnoha špatným recenzím o čekacích dobách a korupci. Překročíme senegalskou hranici v Diamě (poloha zde).
Náš obraz Mauritánie
Fotky
Počet fotografií je tentokrát omezen. Důvodem je respekt k místnímu obyvatelstvu. Rádi zachycujeme to, co vidí naše oči, ale také nechcete v lidech vzbudit představu, že „koukáme na loutky“. Sem tam jsme udělali záludný obrázek, ale nedává celkový obrázek o všem, co jsme viděli.
Velmi variabilní
Po téměř 3 týdnech v Mauritánii máme rozumný obrázek o zemi. Naším nedávným srovnávacím materiálem je Maroko, které máme stále čerstvé v paměti. V Mauritánii je mnoho aspektů jen trochu extrémnějších. Základem všeho je islámská víra. To bylo hluboce implementováno do každodenního života lidí.
Zažili jsme lidi velmi proměnlivé v přátelskosti. Tu a tam nás přivítali a měli v úmyslu nás hýčkat. Ale také s námi bylo zacházeno opatrně nebo dokonce ignorováno. Nevědomost a neznalost je důvodem, proč si myslíme. Na základě poslední části trasy musíme trochu upravit názor, lidé zde byli velmi přátelští, byli jsme pozváni do vesnické komunity a spontánně nabídli kuskus v zapadlé osadě.
Životní úroveň
Životní úroveň je v mnoha ohledech nesrovnatelná se západními zvyky. To neznamená, že je člověk nešťastný. Viděli jsme mnoho šťastných tváří. Se zbytkem světa je jen malý nebo žádný kontakt, zejména v odlehlých oblastech, kde neexistuje téměř žádná forma dopravy, kromě 4×4, které má jen málokdo.
Lidé si vypěstovali nebo koupili dostatek potravin, ať už si je sami vypěstovali nebo koupili. Mnozí mají dokonce mobilní telefon.
Cestou vidíme málo lidí pracovat. To také není možné za povětrnostních podmínek. Naprostá většina se povaluje pod přístřeškem nebo stromem.
Kvalita silnic
Kvalita silnic je velmi proměnlivá. Viděli jsme nové krásně zpevněné cesty, ale občas skončíte v srdci vesnice, kde má i 4×4 potíže s dírami a blátem. Nejotravnější jsou ale obrovské nečekané výmoly na některých asfaltových silnicích. Neodstávají a pokud je projedete v malém, bude vás to stát pneumatiku nebo tlumič. Nikdy jsme necestovali do země, kde jsme byli kontrolováni tak často jako v Mauritánii.
Kopii pasů a papírů od auta jsme museli odevzdat minimálně 50x.
Potraviny
Ovoce a zelenina jsou špatně dostupné. Kromě brambor, cibule, banánů a občas pár hroznů tam není nic. Ceny potravin jsou vyšší, než jsme byli zvyklí v Maroku, často k evropským cenám.
Pro suchozemce a dobrodruhy
Mauritánii nedoporučujeme nikomu, kdo hledá dovolenou na slunci, moři, pláži. Možností ubytování ve smyslu hotelů nebo auberges je málo, zvláště pokud jdete hlouběji do dlouhého. Ale pro dobrodruhy, suchozemce s vlastním pohonem 4×4 a noclehem, je to opravdový ráj k objevení. Níže je krátké video z trasy, kterou jsme jeli.
Vysoce doporučeno!
