NoFear Travel v Africe (13) | Přistání v Pobřeží slonoviny

My (Cor a Grietje van Cestování NoFear), cestovat s náš obytný vůz Toyota Hilux 4×4 dveře Afrika. Africký kontinent je Mekkou pro 'pozemní“ s mnoha náročnými trasami a krásnými destinacemi. První africká země, kterou jsme během naší cesty navštívili Jižní Afrika je přítomen Maroko, následován Mauritánie en Senegal. Z Guinea, Sierra Leone en Libérie cestujeme do Pobřeží slonoviny. Vše si můžete přečíst v tomto článku.

Samozřejmě můžete také začít znovu sledovat video.

O Pobřeží slonoviny

Pobřeží slonoviny je bývalá francouzská kolonie a úředním jazykem je francouzština. Podle Wikipedia Pokud by vláda chtěla být oslovována ve francouzštině na mezinárodní úrovni, tak to od nynějška uděláme: Pobřeží slonoviny.

Země je asi 8krát větší než Nizozemsko a má asi 28 milionů obyvatel. Asi polovina jsou křesťané a asi 25 % muslimové. Zbytek je náboženský nebo ne.

Spravedlivý podíl na exportu tvoří kakaové boby a kakaová pasta. Ale také zlato, olej, palmový olej, kokosové produkty a kaučuk patří mezi exportní produkty. 

První dojem 

Z Libérie bez problémů projíždíme hranice a vjíždíme na Pobřeží slonoviny. Zapomněli jsme, že se tu mluví francouzsky, na což si člověk musí zvyknout.

Pokaždé je to znovu vzrušující, když vstoupíme do neznámé země. V první řadě si všimneme kontrastů. Vidíme tradiční hliněné domy pokryté palmovými listy. Ale překvapivě i mnohem modernější budovy, větší firmy a nemálo aut na dobře zpevněné cestě.

Jedeme do Danane (Umístění zde), kde děláme naše obvyklé praktické věci, jako jsou peníze a SIM karta uspořádat. Na hlavní ulici je dokonce společná moderní budova se supermarketem a jídelnou. Zde si kupujeme croissant a šálek kávy. To už je dávno…

Podíváme se do ulic za hlavní ulicí a vidíme stejné scény, jaké jsme teď viděli tak často… stánky na tržištích s většinou stejnými produkty, písečné cesty a ošuntělé budovy.

Z Danané jedeme dál na větší Muž (Umístění zde). Tady jsme tři dny na katolickém misijním místě. Žije zde několik věřících, kteří částečně pracují v přilehlé nemocnici.

Je to klidná centrální oblast, kde jsme na trávě. Jen pár dní na odpočinek, než vyrazíme dál do země.

Na cestě do národního parku Tai

Z vesnice Tai (Umístění zde) loučíme se s Julesem a Elske, suchozemci kteří jsou také na cestě na jih a se kterými jsme se trochu projeli. Pokračujeme ke vstupu do národního parku Tai (umístění zde). Cestou vidíme mnoho kaučukových plantáží. To jsme ještě neviděli a jsme zvědaví na pracovní metodu. Ze stromu visí jakýsi kbelík, ve kterém se po kapkách sbírá guma. Později se z lopaty vyjme tvrzená guma a shromáždí se, aby se dopravila do přístavu ve velkých nákladních autech. „Do celého světa se vyváží především do Asie“, říká místní.

Kromě výroby kaučuku vidíme mnoho kakaovníků. V tomto měřítku jsme to ještě nikdy neviděli. Kakaové boby se sklízejí od dubna. 

Snad největším zdrojem příjmů pro tuto oblast je ale produkce palmového oleje, jehož sklizeň je v plném proudu. Plody těchto palem se sbírají na malých tříkolkách a poté se přepravují do továrny. Cestou jsme viděli dvě takové továrny. Zde se červené bobule oddělí od semen a vaří se tak, aby olej vyplaval nahoru.

Palmový olej je široce používán v potravinách po celém světě. Navíc je přísadou do šamponů a dalších mýdel. Ne každý je spokojený s rozsáhlými plantážemi kaučuku, palmového oleje a kakaa. V minulosti bylo vymýceno mnoho hektarů džungle za účelem výsadby stromů v dlouhých rovných řadách. Vidíme, že velká část populace pracuje na plantážích a v jejich okolí. 

Jasně zde cítíme rozpor ochrany přírody a ekonomického rozvoje. V přilehlém národním parku Taï není pro tyto plantáže místo a prastarý deštný prales je chráněn.

Šimpanzi v národním parku Tai

Absolutní vrchol naší cesty Pobřeží slonoviny je návštěva Národní park Tai (Umístění zde). Odlehlá příroda a obtížná dostupnost činí návštěvu jedinečnou. Ale buďte ještě jedinečnější šimpanzi kteří tam žijí. Jsou známí nástroji, které používají k louskání ořechů. To chceme vidět!

Ze silnice podél národního parku jdeme asi 12 kilometrů do džungle. Daleko od velkého lidského vlivu. Prvních 5 kilometrů je náš karavan 4×4 dar z nebes, posledních 7 kilometrů můžeme překonat jen pěšky hustě zalesněnou džunglí.

Náš průvodce pravidelně upozorňuje na zvláštnosti této flóry a fauny. Prodíráme se liánami a další exotickou vegetací. Při občasném zamotávání míjíme mohutné až 50 metrů vysoké stromy různých tvarů.

Po vší té kráse přijíždíme do našeho základního tábora, kde jsme kromě německého fotografa jediní návštěvníci. Necháme se hýčkat příjemnou večeří a nocujeme ve stanu. V temné džungli v noci slyšíme šustění neznámých zvířat a občas padající ovoce.

Hledá se šimpanze

Půl šesté...budík zvoní,

Pět hodin...snídaně v džungli,

Půl šesté...hledám šimpanze.

V naprosté tmě se prodíráme hustou džunglí. Naštěstí naše čelovky nabízejí řešení. Když vyjde slunce, probudí se i šimpanzi a nejprve se vydají hledat potravu. Ideální čas si je všimnout.

Náš zkušený průvodce se pravidelně zastavuje a pozorně naslouchá. Dokáže identifikovat jakýkoli zvuk...ale zatím žádný zvuk od šimpanzů. Jdeme dál, první paprsky světla už procházejí střechou listí.

Pak v dálce zřetelně slyšíme zvuky skupiny šimpanzů. Nyní známe směr. Průvodce nám dává masky. Pro prevenci. Šimpanzi jsou citliví na bakterie, které se snadno přenášejí na člověka. Poslední věc, kterou chceme, je kontaminovat tato jedinečná zvířata.

Najednou je asi 15 metrů šimpanz a pochutnává si na ovoci. Hladina adrenalinu stoupá. Jaký fantastický zážitek. Úplně mlčíme a o kousek dál vidíme další šimpanze. Snažíme se zachytit to, co vidíme.

Pak vidíme louskání ořechů. Šimpanzi k tomu používají kámen. Tím se trefili do noty, po které to pěkně sežerou. Naprosto unikátní je použití nástrojů pro výrobu potravin jedlých.

Scéna se několikrát opakuje a později vidíme, jak snadno se šimpanzi pohybují mezi stromy a větvemi. Nikdy jsme nebyli tak blízko šimpanzům v jejich vlastním prostředí. 

Na mýtině se k nám blíží šimpanz a hází kameny a větve. Podle průvodce neškodné, ale nádherné vidět část jejich postav. Šimpanz rád ukazuje, kdo je pánem!

Po tomto jedinečném zážitku, při kterém jsme mohli téměř tři hodiny pozorovat šimpanze v jejich přirozeném prostředí, je čas vrátit se zpět do tábora.

Manioková mouka

Po štěrkové cestě s tu a tam louží vody míříme na jih k pobřeží. Na pozemku obhospodařovaném Němci si to asi tři dny pod stromy na liduprázdné pláži užíváme.

Poté pokračujte podél pobřeží do San Pedro (Umístění zde), která má některé překvapivě moderní obchody.

Pokračujeme v cestě na sever. Silnice jsou zde vyasfaltované, ale v asfaltu je tolik hlubokých děr, že při slalomu dosahujeme sotva průměrné rychlosti 30 kilometrů v hodině. Samo o sobě to není špatné, protože cestou je toho hodně k vidění.

Zastavujeme ve vesnici, kde mají plné ruce práce s výrobou maniokové mouky. Používají k tomu kořen rostliny manioku. Kořen se oloupe a poté jemně rozemele ve stroji. Bělavý „prášek“ se pak uvaří. To je velmi důležité, aby toxická kyselina kyanovodíková byla neškodná. Po procesu sušení se materiál znovu prosévá a balí do pytlů.

Slouží jako mouka na pečení různých výrobků a většinou se prodává ve městech. Účastní se ho celá rodina, od mladých po staré.

Tkalcovny 

Nedaleko našli jiný způsob, jak si zajistit každodenní živobytí. Mnozí se zde zabývají tkaním koberců. Mladí chlapci se často zabývají výrobou podlouhlých látek, které se pak sešívají do koberečků.

Všechno je to krásné vidět, ale my rychle nasedáme do auta, kde si vychutnáváme luxus klimatizace. Poslední týdny jsme občas trpěli horkem. Každý den je tu asi 33-36 stupňů. Ale vysoká vlhkost zajišťuje, že se při nicnedělání pořád pořádně zapotíte.

Pravidelně nás překvapují místní, kteří standardně nosí dlouhé kalhoty, někdy zimní kabáty a pletené čepice…

Yamoussoukro 

Yamoussoukro (Umístění zde), je hlavním městem Pobřeží slonoviny. V přepočtu na obyvatele určitě ne, žije tam „jen“ necelých 400.000 1983 lidí. Město bylo v roce XNUMX tehdejším prezidentem prohlášeno za hlavní město a od té doby proběhly nemalé investice. Enormně široké třídy dodávají městský vzhled. Ale také velké billboardy, nemálo moderních aut a budov ve vás hned nevyvolají dojem, že jste v průměrném západoafrickém městě.

Bazilika Notre-Dame de la Paix

Nachází se na okraji města jedna z největších bazilik na světě, z Bazilika Notre-Dame de la Paix (Umístění zde). Pojme 3000 věřících a stavba stála 300 milionů amerických dolarů. Ve všední den, kdy jsme tam byli, jsme našli jen hrstku turistů. 

Abidjan 

Mezi Yamoussoukro a Abidjan (umístění zde) vede dálnici. Na naší cestě na jih jsme od Maroko žádné další dálnice vidět. Chce to trochu zvyku, ale také úžasně uvolněné řízení. Mýtné je dokonce vybíráno s branami, jak známe z francouzského „peage“.

setkání s dalšími suchozemci

V polovině cesty jsme se shodli s Julesem a Elske, nizozemští přespolní se kterými jsme se již setkali. Máme velmi příjemný den/večer na krásném místě u koupaliště, kde večer jíme Elske's nachos a rummikubb.

Dále do Abidjanu, města s největším počtem obyvatel (téměř 5 milionů). V Abidjanu jsou kontrasty velké. Na mnoha předměstích žijí lidé, kteří stěží udrží hlavu nad vodou. Uprostřed města už to není vidět. Navštívili jsme vnitřní nákupní centrum, které se hodí do průměrného evropského města. Velké obchodní řetězce tam mají pobočku a my děláme hrubý odhad, že polovinu návštěvníků tvoří běloši. Lidi z předměstí tady nevidíte. Procházíme se, kupujeme si tričko a plavky a rychle vyrážíme do klidnějších míst.

Nové pneumatiky BF Goodrich

V Abidjanu máme šanci získat naše Terénní pneumatiky BF Goodrich vyměnit za nové. Najít požadovanou pneumatiku byl docela problém, zejména proto, že jezdíme na 18 palcích. Pneumatiky BF Goodrich nás unesly 70.000 XNUMX kilometrů po různých površích bez defektu. Při výměně je stále vidět hřebík, který právě neprovrtal celou pneumatiku. Štěstí, ale nechci víc než BF Goodrich!

Abidjan už pro nás není místem, kde bychom mohli zůstat. 

Luxusní místo k pobytu 

Naše místa k pobytu v Pobřeží slonoviny jsou velmi rozmanitá. Zprostřed lesa na bezpečné místo na policejní stanici. Jednou z kategorií je parkoviště u hotelu nebo restaurace. Nejsou to oficiální kempy, ale můžete využít zázemí.

Jedno takové místo najdeme v letovisku těsně předtím, než opustíme Pobřeží slonoviny. Když jsme majiteli řekli, že je přespolní, oči se mu začaly lesknout. Dostali jsme fantastické místo pod palmou ve stínu na prostorném parkovišti s ostrahou. Za rohem bylo sociální zařízení včetně nádherné sprchy a toalety s papírem!

Velký bazén s pohovkami a výhledem na pláž Atlantiku. Mezi nimi je restaurace s útulným barem.

Náklady….nic, jen se přijít najíst do restaurace. Rozhodli jsme se zde vybudovat minidovolenou.

Závěr

Obyvatelstvo jsme zažili jako velmi přátelské. I když stále častěji vidíme rozdíl mezi městem a venkovem. Ale to je asi celosvětový fenomén. V Pobřeží slonoviny jsme si všimli, že země je rozvinutější než mnohé z předchozích zemí, které jsme navštívili. Vidíte to v autech, budovách, silnicích, obchodech a oblečení. Existuje dokonce i forma domácího cestovního ruchu. Luxus však není pro každého, na venkově a na předměstích měst si mnozí rádi každý den dají dohromady své bydlení.

Na venkově vidíte spoustu mopedů, ale v Abidjanu jsme je téměř nepotkali. Jezdí tam mnohem větší auta a je tam dokonce ranní a večerní špička.

Krásná země!