Už jsme tam pár dní Papua-Nová Guinea a už mají policejní eskortu, rodinnou hádku u Čau Wigmen a věštění. Čas na ještě větší dobrodružství. Tentokrát se vydáváme do vnitrozemí pěšky džunglí.
Čtěte také: Informace a první seznámení s Papuou-Novou Guineou
Příroda Papua Nová Guinea
Nejprve ale něco málo o přírodě na Papui Nové Guineji
Ostrov pokrytý deštným pralesem je mimo hlavní cesty a sousedí s ním Indonésie. Je to hotové Grónsko po největším ostrově na světě je součástí kontinentu Oceánie a nachází se severně od Austrálie.
Čtěte také: Kolik kontinentů nebo kontinentů existuje? 5, 6, 7 nebo 8?
Ostrov je z velké části pokryt tropickou džunglí. Navíc má mnoho unikátních rostlinných a živočišných druhů, najdete tu bílé písečné pláže a houpající se palmy na pobřeží a velké řeky klikatící se středem země. Na Papui Nové Guineji najdete také nejvyšší horu – Mount Wilhelm – Oceánie.
Zábavný fakt: Zealandia je 8. kontinent / kontinent tohoto světa
rajský pták
BBC o tom natočila úžasnou epizodu The Dancing Birds in Search of a Mate. Převážně zaznamenané v džunglích Papuy-Nové Guineje. Je to možná nejzvláštnější rys ostrova; krásné a vzácné ptáky. Rájové jsou známí svými barevnými chocholy, dlouhým ocasem a působivým chováním při námluvách. Na celém světě existuje 43 druhů a 39 z nich bylo objeveno v této oblasti!
Ale kromě toho, že je působivý, je rajka také velmi oblíbená. Jako čelenku! Kmeny v Papui-Nové Guineji loví ptáka, aby použili peří ve svém kmenovém oblečení. Díky tomu jsou ptáci velmi plachí a musíte jít velmi hluboko do džungle, abyste je spatřili. Jdeme to zkusit.
Pěší turistika v džungli Papua-Nová Guinea
Bahenní koupel. V Nizozemsku to stojí peníze a na Papui Nové Guineji je to nepřekonatelné. Procházka doprostřed džungle v provincii Hela (vesnice Pilongo) začíná neplánovanou bahenní koupelí.
Hlouběji do deštného pralesa
Pěšky jdeme pár metrů po silnici, dokud nás Panda (náš nosič) neukáže na malou stezku do vnitrozemí. Thomas, náš průvodce, už za námi nestojí. Než se také vydá do džungle, musí si vyřešit pár osobních věcí. Ale to nevadí, protože při pohledu na cestu nás Thomas během chvilky předjíždí. Je tam bláto a jelikož naše zavazadla jsou stále někde v Londýně, nemám dobré boty. Mimochodem, Thomas a Panda chodí jen bosi.
Kluzko procházíme mezi dvěma vysokými stěnami ze stejného bahna. Výhodou je, že je zde úžasný chládek. Pryč od slunce, které nám včera ošklivě spálilo kůži. Brzy ale doufám, že v této bahnité uličce přeci jen může svítit sluníčko. Protože to klouže.
Úvod turistických tras
A to velmi kluzké se rychle změní v pořádnou louži s blátem. Panda obratně vyšplhá po kraji cesty. Položí nohy na pár větví a skáče na druhou stranu. Vypadá to tak jednoduše, že za ním v dobrém rozmaru vylezu. Na první větvi se to už pokazí, protože se zlomí, takže jsem nucen udělat krok v blátě. "Promiň," křičí na mě Panda. Něco, co Papuánci rychle vyvolají, když se stane něco nepředvídaného, něco, co pro nás pociťují jako otravné.
Mezitím se spousta dětí ze sousedství přišla podívat, jak ten „whity“ nemotorně leze. Zatímco se polovina šklebí, druhá polovina šlápne bosýma nohama do bahna, abych se ujistila, že vyváznu bez úhony. Jeden kluk mi dokonce nabízí, že mě zvedne na záda. Ale to už zachází na mě moc daleko. Pokračovat budu samozřejmě pěšky.
Po překonání několika dalších překážek jako je tato, začínáme opravdu trek. V úmorném vedru stoupáme na strmou horu. Vegetace je nízká, takže není žádný stín, země je velmi suchá a za námi je kolona sousedských dětí. Zpocení jdeme nahoru, skoro se plazíme. V nejteplejší části dne nejedeme rychle. Ale je to příjemné.
Bahno jako opalovací krém
Nejen, že je teplo, slunce nás pálí na kůži a před polednem vidím, jak se objevuje červená barva. Panda nám ukazuje, jak používat bahno k ochraně naší pokožky. Náš opalovací krém je také stále někde v Londýně a na Papui Nové Guineji ho nepoužívají. Bláto rychle tuhne, ale zdá se, že dělá svou práci.
Thomas nás teď dohonil a zpívá veselé písničky. Protože to docela klouže, Panda poskytuje vycházkové hole. Což je fajn, protože jsme teď dosáhli vrcholu a musíme zase dolů. V bahně je to ještě lepší. I když je to mnohem rychlejší. Sjíždíme z hory pěšky a s vycházkovou holí.
Ale i to jsme přežili a teď jsme dorazili k malému jezírku. Děti si báječně hrají ve vodě, ženy rybaří a my si tu dáváme pauzu. Brzy nás obklopují děti z vesnice. Bílé lidi často nevidí, protože sem ve skutečnosti nikdy nechodí. Thomas hraje nějaké hry s dětmi a dívky se rády dotýkají mých vlasů.
Brzy jsme zase na cestě, protože nás ještě čeká hora, kterou musíme zdolat. Tentokrát to nezačíná v bahně, ale přes malá políčka s idylickými domky. Pěstují zde batáty, brokolici, mrkev a květák. Ženy tvrdě pracují, prasata dobře orají zemi a děti pobíhají.
Vypadá to skoro jako pohádka, život na Papui-Nové Guineji. Zdání ale může klamat, protože život zde je samozřejmě velmi těžký. Venku je teď hezké a suché počasí, ale častěji tu prší, než svítí slunce.
Už tam skoro jsme…
Brzy opouštíme pole a ocitáme se opět v úmorném vedru. Prodíráme se nahoru, občas přeskakujeme suchý příkop. Jako princezna jsem všude tažen nahoru nebo dolů. Pomáhá i hůl a určitě se mi nic nestane, tolik rukou se mi nabízí, když cesta trochu klouže. Ale je horko, velmi horko. A to horko musím opravdu přežít sám.
Cítím, jak mi slunce pálí na krku. A protože jsem se včera docela spálila, mám teď na sobě dlouhé kalhoty a kardigan. Dobré pro mou pokožku, hrozné pro horko. Pot mi stéká po čele a do očí. Vzduch je teplý, slunce hřeje a pot vůbec neochlazuje. Je nádherný a s papuánskou hudbou, která zní trochu praskavě z Thomasova mobilu, je i velmi příjemný.
Ale ještě ne tak docela
"Ještě 30 minut," křičí Thomas vesele. Píská a ukazuje na vysoký strom. Tady to je, ale teď víme lépe. Zatímco on šplhá křížem krážem po bosých nohách, my pomalu stoupáme a kloužeme po něm. Ze stromu na hoře máme pěkný výhled do okolí. Je to krásné, to je jisté!
Nyní jdeme asi čtyři hodiny. Slunce zapadlo, ale nehřeje o nic méně, penzion na dnešní noc je již na dohled a po krátké procházce konečně dorážíme na naše místo ke spánku.
Na krásném zeleném otvoru uprostřed keře je malý domek pokrytý listy bambusu a sága. Střecha je pokryta silnou vrstvou mechu, to jsme ještě neviděli. Podle Thomase se tak dříve pokrývaly střechy. V dnešní době už žádný mech nenajdete. Stejně jako rajští ptáci. Vesele si tu poletovali, ale kvůli lovu od toho upustili a k naší lítosti jsme zatím rajku neviděli ani neslyšeli.
Náš první zpěv
Nedlouho poté, co jsme dorazili, slyšíme smích a smích. Přichází spousta lidí. Jsou to děti. Jsou oblečeni ve svých nejlepších šatech. Krásné čelenky a barevné sukně. Pokrývky hlavy jsou samozřejmě vyrobeny z toho rajského ptáka, kterého zde již nenajdete. Aby si vyrobili pokrývku hlavy, musí jít daleko do džungle. Je jim vlastně jedno, že zabíjení takového rajského ptáka je nyní zakázáno. Důležité je také chránit vaši kulturu a hrdě ji propagovat.
Děti na nás zírají a my na ně. Představuji se Tok Pisin (Pidgin) a zeptat se na jejich jména. Odpovídají smíchem a říkají svá jména jedno po druhém. "Paica Ore" volám, nebo "velmi velmi krásná". Děti se znovu smějí.
Po nějakém křiku starších se chlapci postaví do kruhu a začnou zpívat a zpívat. Vypadá to super roztomile, zvláště proto, že se věci každou chvíli pokazí a rodiče na děti křičí. Vypadá to skoro jako fotbalový zápas v Nizozemsku, jen větší zábava. Papua-Nová Guinea je známá pro sing-sings, tanec, ve kterém lidé tančí a zpívají ve svém nejkrásnějším kmenovém oblečení. To by mělo zastrašit nepřítele v době války.
Po chvíli čekání se dívky konečně odváží tančit. Nebo vlastně více skákat. Dívky si položí ruce na hruď a vyskočí s roztaženýma nohama. Nemá to žádný rytmus, ale dívky se dobře baví a my také.
Procházka do vesnice Pilongo
Brzy nás volají na oběd. Banány, chléb a vejce jsou pro nás připraveny. S šálkem čaje si odpočineme od namáhavé cesty. Ale ne příliš dlouho, protože jsme byli pozváni k návštěvě trhu ve vesnici Pilongo. Kdybych si právě sundal boty, dají se znovu nazout na nepříliš dlouhou procházku do vesnice na vrcholu hory.
Bílí návštěvníci ve vesnici Pilongo, to je novinka!
Ve chvíli, kdy dorazíme, na nás zírají stovky velkých očí. Brzy jsme obklíčeni, lidé nám začnou třást rukama a každou chvíli mě tahají za vlasy. Poté nás vítá vedoucí obce. Nerozumím tomu, co říká, mimochodem to nezní moc přátelsky, ale všichni přikyvují, že ano a zdraví.
Ženy prodávají své zboží, chlapci hrají karty (peníze dávají na mačety, doufáme, že jejich ztrátu vydrží) a prasata hlídá muž s velkou zbraní. Ví, jak udělat domácí.
Děti se o nás obzvlášť zajímají a jsou zvědavé. Tak se mě jeden po druhém snaží dotknout. "Nikdy předtím neviděli bílé" říká mi muž. Také vidíme, že téměř každý má červené zuby. Všichni jedí betel. Možná proto, že zuby rychle hnijí a vidíme mnoho starších lidí bez zubů.
Vychloubání se v Papua-Nová Guinea
Jsme představeni náčelníkovi vesnice. Nejprve slyšíme jeho jméno a pak, že má 16 manželek. Vychloubání se. Tento pán má sice 16 manželek a více než 30 dětí, ale nemůže s námi komunikovat. Stejně tak jeho bratr, který má 4 manželky. "Nemůžu ho porazit, ale to je v pořádku." čtyři jsou dobré“. Zajímalo by mě, jak dlouho tady bude trvat, než budou mít ženy stejná práva a postavení.
Škola ve vesnici Pilongo
Absolvujeme krátkou prohlídku vesnice. Vlastně jen o školním pozemku, protože o nic víc nejde. Škola je v současné době uzavřena, protože mezi klany panují neshody. Náš průvodce ale chápe, že vzdělání je důležité. "Abyste mohli cestovat po světě jako tito běloši, musíte být vzdělaní" říká dětem, které nás následovaly.
Začíná se stmívat a my se rozhodujeme, že se na dnešní noc vrátíme do naší chatky. Ale samozřejmě ne dříve, než se se všemi rozloučíme a podáme si ruce.
Ještě dál do deštného pralesa
Po noci mezi myšmi nás probudí to, co zní jako tisíce ptáků. Zdá se, že všichni chtějí poslední píseň. A pak je najednou ticho. Pro nás znamení, abychom vstali. Po dobré snídani s míchanými vajíčky, chlebem a čajem pokračujeme pěšky. Jede s námi majitel srubu, kde jsme spali, jeho bratři, bratranec a kamarád. Všichni naboso.
Žvýkání cukrové řepy proti žízni
Tentokrát volíme jinou cestu, jednu přes více polí, podél jezera, kde se rybaří, a s nesmírně strmou horou v jakémsi malém deštném pralese. Ale než začneme strmé stoupání, dostaneme od bratrance cukrovou třtinu. Oni jedí velké kusy, my dostáváme malé kousky. Ale i to se mi při lezení zdá moc a já je rychle vysávám, než lezu dál. Muži pomalu šplhají dál s celými cukrovými třtinami v rukou a ústech.
Je to náročný výstup, ale i zde se mnou zacházejí jako s křehkou květinou. Do svahu mě vezme za ruku. Definici deštného pralesa nyní známe, protože zde je opět všechno mokré, kluzké a blátivé. To poskytuje příjemný chladivý efekt na kůži a některé sklouzává. Zejména jít dolů se ukazuje jako velká výzva. Nevyhýbáme se výzvě, a tak prostě pokračujeme. V rozumných botách, zatímco naše delegace to dělá naboso. A možná je to mnohem lepší, zdá se, že mají přilnavost, která mi chybí. Mimochodem, jak už to tak bývá, děláme to úplně netrénovaní.
Všechno je v pořádku, končí to dobře. Po asi čtyřech hodinách chůze je čas rozloučit se s touto fantastickou skupinou mužů, kteří se postarali o to, abychom bezpečně prošli deštným pralesem.
Zasloužená sprcha... nebo tak něco
Jsme zlomení a taky smrdíme. Takže je čas na sprchu. Studený, z kbelíku, přesto vítán! Oblečení trochu vypereme a pověsíme, aby uschlo. Nic jiného s sebou nemáme a s největší pravděpodobností si s tím budeme muset ještě pár dní vystačit. Jestli naše zavazadla vůbec dorazí.
Vydejte se s námi na dobrodružství
Sledujte nás za nejdivočejšími dobrodružstvími, působivými příběhy a (příliš) bláznivými místy www.mygrations.nl en instagram. V tuto chvíli jedeme autobusem Volkswagen Bus do Číny po staré obchodní cestě; The Silk Road.
