Přistání v Gabonu | NoFear Travel v Africe (18)

My (Cor a Grietje van Cestování NoFear), cestovat s náš obytný vůz Toyota Hilux 4×4 dveře Afrika. Africký kontinent je Mekkou pro 'pozemní“ s mnoha náročnými trasami a krásnými destinacemi. První africká země, kterou jsme během naší cesty navštívili Jižní Afrika je přítomen Maroko, následován Mauritánie, Senegal, Guinea, Sierra Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny en Ghana. Po mezipřistání v Nizozemsku pokračujeme v naší pozemní cestě Afrikou. Jeli jsme dál Jít, Benin, Nigérie, Kamerun a nyní dorazili do Gabonu. Vše si můžete přečíst v tomto článku.

Jako obvykle začněte znovu sledovat video. To je kratší, než jste od nás zvyklí, ale máme pro to své důvody (můžete si přečíst v článku...).

O Gabonu

Gabon je bývalá francouzská kolonie a co do prosperity převyšuje řadu dalších zemí západní a střední Afriky. Země je řídce osídlena a ve městě žije asi 80 % z celkového počtu obyvatel. Jedná se o Port Gentil, Franceville a hlavní město Libreville. Asi 2 miliony lidí žijí na ploše přibližně 8krát větší než Nizozemsko. Skvělé, pokud máte rádi vzdálené, řídce osídlené oblasti! Zajímavostí je, že Gabon se nachází na rovníku.

• Tropický deštný prales: Míjíme-li Gabon, jsme nyní na jižní polokouli. 80 % země tvoří tropický deštný prales. Kromě těžby ropy se kácí obrovské množství tropického tvrdého dřeva. Bylo nám řečeno, že se to děje mírně, aby zde deštné pralesy nezmizely natrvalo. Navíc je právně stanoveno, že žádná nezpracovaná kulatina nesmí opustit zemi, aby byla zachována zaměstnanost v dřevařském průmyslu v zemi.
• Libreville: The hlavní město Libreville vypadá velmi západně s velkými (mezinárodními) společnostmi, čistými ulicemi a rušnými obchodními centry. Věci na předměstích jsou o něco méně prosperující, ale viděli jsme mnohem horší. Lidé jsou dobře oblečení a kolem jezdí mnohem větší auta.
• Kupé v srpnu 2023: Byli jsme blízko k tomu Gabon by měl být odstraněn z našeho itineráře. Po volbách na konci srpna opozice s výsledky nesouhlasila. Armáda provedla převrat, převzala vedení země a jmenovala nového prezidenta. Aby nepokoje dále rozdmýchávaly, byly uzavřeny hranice a vyřazen internet. Po několika dnech čekání v Yaoundé v Kamerunu byly znovu otevřeny hranice a obnoven internet. Země přežila převrat bez jakéhokoli krveprolití. To nám dodalo sebevědomí! Opravdu jsme se na to těšili kvůli mnoha pozitivním příběhům, které jsme slyšeli.

Naše zkušenosti v Gabonu

Hraniční přechod Kamerun – Gabon

Vyražení na kamerunské straně proběhlo celkem hladce. Po překročení hraniční řeky jsme snadno získali naše razítko CDP na gabonské straně. Když jsme ale požádali gabonskou imigrační službu o razítko do pasu, bylo zamítnuto, protože nemáme vízum. Byli jsme si jisti, že pro země G20 vízum není potřeba. Patří sem EU, potažmo Nizozemsko. Nizozemsko ale podle důstojníků v EU nebylo!

Problémy s vízy

Poté, co zavolali jejich šéfovi, tuto pozici udrželi a doporučili nám jet 200 kilometrů zpět do Yaoundé, abychom tam dostali vízum.

Směšná situace!

V karavanu si vaříme kávu, abychom o tom přemýšleli. Po nějaké době nás zřejmě omrzeli a nakonec nám dovolili pokračovat. Musíme do další vesnice Bitam, asi 25 kilometrů do vnitrozemí, abyste získali razítko na imigračním úřadě.

Zde potkáváme strašně nevlídného zaměstnance, který si myslí, že Nizozemsko není v EU, a že proto nemůžeme získat razítko.

Trochu rozrušeni zdánlivou neochotou hledáme prodejce SIM karet. Snažíme se na našem telefonu přes internet ukázat, že na stránkách ministerstva vnitra Gambone je uvedeno, že Nizozemsko je jednou z osvobozených zemí, a proto nemá vízovou povinnost.

Nepomáhá, i přes jasné vysvětlení na webu dál odmítá. Aby své podivné chování ještě více zdůraznil, nabízí zakoupení víza za 60,00 eur na osobu. Extrémně zvláštní. Už si nevíme rady a z frustrace si ho fotíme. To se mu nelíbí, a tak zavolá šéfovi.

To přichází rychle a po krátkém vysvětlení ještě dostáváme razítka od šéfkuchaře s podmínkou, že odstraníme fotky.

Nepříjemná situace trvala asi 3 hodiny. Představovali jsme si lepší začátek Gabonu. Ale rychle zapomenuto....

Jedeme dál po krásné silnici hustou džunglí a nacházíme místo na otevřeném úseku, kde slyšíme jen ptáky a cvrčky.

Na cestě na východ, Makokou 

Když jsme si trochu odpočinuli, pokračujeme v cestě asi 400 kilometrů na východ, Makokou. Nejprve krásně zpevněná cesta, posledních 100 kilometrů šotolinová cesta. Po cestě několik vážných kontrolních bodů. Obchodní a ne příliš přátelské. Naším cílem je Makokou, odkud jsou příležitosti k prohlídce džungle na kánoi, která končí u jednoho z nejkrásnějších vodopádů ve střední Africe, Kongou.

Napjatá situace a zatčení

Asi 10 kilometrů před Makokou nás však zastavuje četnictvo. Kontrolují vše dost nepřátelsky. Poté se chce důstojník posadit na sedadlo spolujezdce s Grietje a poté jet do kanceláře v Makokou. Připadá nám nevhodné sedět spolu na jednom sedadle spolujezdce. To odmítáme, což vytváří napjatou situaci.

Později přijede další auto a policista nastoupí. Musíme následovat.

V kanceláři v Makokou vše důkladně kontroluje a znovu fotí několik lidí. Pasy jsou několikrát zkopírovány a přezkoumány. Stále více oficiálních lidí přichází s více a více dotazy. Panuje tu nepřátelská atmosféra. Na pánech nepoznáte, kdo nebo co to je, většina z nich má na sobě pantofle s tričkem a tepláky.

Zdá se, že mužům vadí, že francouzštinu neovládáme lépe, i když se snažíme. O angličtině zde téměř neslyšeli. Hodně se mluví, ale není úplně jasné, kdo to vlastně řídí.

Nakonec jsme pochopili, že musíme co nejdříve opustit oblast, protože všechno je nebezpečné kvůli nedávnému převratu. Musíme jet – případně s doprovodem – do hlavního města Libreville, kde dostaneme nové instrukce.

Plukovník a imigrační úřad

O něco později se situace změní, když přijde muž v teplákové soupravě a představí se jako „plukovník“. A skutečně, všichni skočí do pozornosti.

Říká nám, že musíme jít na imigrační úřad pro další instrukce. Jedeme tam s doprovodem. Zde se setkáte s přátelským důstojníkem…. Takový, který nás vítá a nepřistupuje k nám jako ke zločincům. Dělá kopie našich pasů a říká nám, že se můžeme volně pohybovat po zemi. Musíme však dodržovat zákaz vycházení mezi 18.00:06.00 a XNUMX:XNUMX. Nabízí nám místo na noc přímo u hlídaného imigračního úřadu. I přes toto přátelské gesto si uvědomujeme, jak je země v naprostém rozkladu (snad kvůli převratu) a jak jsou četnictvo a policie naprosto zmatené. Později lépe pochopíme rozdíly mezi vzdáleným východem a obydleným západem země.

Poznámka: Nyní jsme v kontaktu s plukovníkem ve výslužbě z francouzské armády, který jezdí přibližně stejnou trasou jako my. Máme v plánu udělat výlet po řece společně, abychom snížili náklady. Chápeme, že byl také zatčen. Máme podezření, že naše zatčení souvisí s naším kontaktem s tímto Francouzem. To se nikdy nepotvrdilo.

Na výlet do džungle...končící eskortou

Nyní jsme v kontaktu s průvodcem říční cesty k vodopádům a domlouváme se, že další den vyrazíme na dvoudenní výlet s přenocováním v džungli. Těšíme se!

Než však imigrační úředník vrátí naše pasy, řekne „moment“ a spěchá pryč ve svém autě.

Než se vrátí spolu s devítičlennou delegací, trvá to téměř hodinu a půl! uniformovaných lidí, to vypadá velmi oficiálně. U velkého konferenčního stolu je nám řečeno, že musíme co nejdříve opustit zemi. Zcela nejasné proč, ale dostáváme eskortu k nejbližší hranici s Kongem. Lidé něco mumlají o nedávném převratu, ale neuvádějí žádný jasný důvod. Není možné vyjednávat, to je jasné.

Jsme velmi zklamáni, protože zde naše návštěva Gabonu fakticky končí. Doprovod bude trvat tři dny a budeme muset překročit hranice u Lekoni na východě země.

V konvoji do Okondja (260 km)

To samé odpoledne odjíždíme společně s Brunem, Francouzem. Před námi je auto, které musíme následovat. Muži jsou ozbrojení, ale jinak docela přátelští. Žádáme, abychom si na prašných štěrkových cestách drželi odstup a nejezdili za tmy.

Noc trávíme ve vesnici na fotbalovém hřišti. Další den vyrážíme opět brzy, abychom do Okondja dorazili kolem poledne.

Cestou vládne přátelská atmosféra a dokonce fotíme.

In Okondja budeme přemístěni do jiného regionu, který nás pak doprovodí dále.

Setkání v Okondji

Četnická kancelář v Okondji se nachází v jakémsi uzavřeném areálu. Po příjezdu je svolána porada s 11 částečně uniformovanými účastníky. Chybí nám zde znalost francouzštiny a není tu nikdo, kdo by uměl anglicky. Všimli jsme si, že Bruno také trochu překládá po svém.

Žádný plán ale nakonec není, není nám nic sděleno o důvodu zatčení ani o dalším postupu.

Kontakt s holandským velvyslanectvím

Stahujeme se do karavanu a snažíme se kontaktovat holandskou ambasádu, ale zatím se neozývá.

Čas plyne, stmívá se a my nesmíme areál opustit.

Kolem 21.00:XNUMX se k nám blíží skupina „policajtů“ v neformálním oblečení. Jsou zjevně opilí. Požádají o pasy, z nichž si chtějí udělat další kopii. Odmítáme dát naše pasy těmto opilým mužům. Hrozí, že nám propíchnou pneumatiky. Naštěstí dokážeme situaci trochu uklidnit, načež zmizí. Později slyšíme, že vážně obtěžovali i Bruna.

Agresivní atmosféra

Druhý den ráno čekáme, co přijde. Kolem 10. hodiny se kolem nás shromažďují další a další „policajti“. Včetně stejných opilých mužů jako včera v noci. Atmosféra je agresivní.

V určitém okamžiku nám říkají, že musíme místo okamžitě opustit. Ale kam bychom měli jít? Kdo je tady šéf?

O dalším postupu jsme zatím definitivní odpověď nedostali a s ambasádou jsme zatím nebyli v kontaktu. Naznačujeme, že jsme ochotni na to počkat.

Pak někdo řekne „vynutit“ a začnou házet naše stoly a židle do karavanu. Pro důkaz se snažíme tuto akci vyfotit. Cor je pak zasažen do obličeje a Grietje je přinucen padnout k zemi.

Ve velké panice balíme poslední věci a prcháme z místa v karavanu.

Ale kam? Rozhodujeme se, že si nejprve ve vesnici nakoupíme chleba a vodu. Jeli za námi se dvěma auty a zablokovali nás vpředu i vzadu, abychom nemohli jet žádným směrem.

Po nějaké době nám někdo vtiskne do rukou telefon. Na telefonu máme anglicky mluvícího plukovníka, který nám říká, že se musíme vrátit do areálu a on vše přijede zařídit.

Po 4 hodinách čekání přichází. Muž má vysoké postavení, nechá se vozit ve velkém tónovaném autě a vlajka je spuštěna.

Sděluje nám, že se spolu s Francouzem organizuje konvoj do hlavního města Libreville (710 kilometrů) a okamžitě odjíždí.

V konvoji do Libreville

Kolona se skládá ze čtyř vozů. Přední jezdec, my, Bruno a zadní jezdec. Těch méně než přátelských dozorců je sedm, z nichž čtyři jsou ozbrojení. Celková jízda trvá asi 4 hodin, rozložena do 22 dnů a musíme se potýkat hlavně s velmi špatnými šotolinovými cestami.

První ráno po čtyřhodinové jízdě zastavujeme ve vesnici u kavárny, kde pánové v 10 hodin ráno pijí pivo z nedostatku kávy. Toto je jediná zastávka kromě samostatně zařízené koupelny.

Poslední úsek do Libreville se cesty zlepšují a my přijíždíme kolem poledne.

Výslech v Libreville

Jsme vysazeni u „Bureau des Recherches“. Po dlouhém čekání jsme odděleni a vyslýcháni odděleně. Všechno je to velmi primitivní. Otázky mají málo obsahu. Jsme však přímo dotázáni, zda jsme špióni. Bude sepsáno prohlášení, které musíme podepsat. Lidé jsou zde docela přátelští a působí dojmem, že věc byla dokončena. Jen musíme kvůli nějakým administrativním záležitostem navštívit imigrační úřad. Opět v konvoji jedeme na imigrační úřad.

To, co se zdálo jako vyřešená záležitost, se ukazuje jako dezinterpretace reality! Na imigračním úřadě nás „přivítá“ plukovnice. Někdo, kdo se chová hezky, ale není!

Vraťte telefony, notebooky, pasy a klíče od auta

Říká nám, že je třeba provést další vyšetřování. Můžeme strávit noc na hlídaném náměstí před budovou. Musíme stát na té straně, kde jsme při plném osvětlení, aby nás mohli v noci bedlivě sledovat. Musíme odevzdat své věci jako fotoaparáty, telefony, notebooky, pasy a klíče od auta.

Úplně strádající, nevědouce, co se stane, špatně spíme.

Druhý den ráno se nic neděje. Naše emoce jsou na plné obrátky a ptáme se plukovníka, co se děje, proč jsme tady a jaký je plán. Jediná odpověď je, že dostaneme pohovor ještě tentýž den odpoledne.

Rozhovor má málo obsahu. Zadání všeho do počítače trvá dlouho. 

Nyní jsme také v kontaktu s holandskou konzulkou pro Gabon a ta nás navštěvuje. Zkontroluje dokument a podepíšeme ho.

Ve vyšetřovací vazbě

Konzul také nemá odpovědi na otázku, proč jsme tady. Podle ní jsme nebyli oficiálně zatčeni, ale v jakési vyšetřovací vazbě, zatímco vyšetřování probíhá.

V následujících dnech se nic neděje, většinou se jen čeká. Je o nás dobře postaráno, pokud jde o jídlo a pití. Dostáváme kbelík, kterým se můžeme pod policejním dohledem sprchovat. Máme málo zábavy, dny jsou dlouhé. Musíme prosit, abychom mohli používat náš telefon k volání našich dětí, zatímco oni se dívají a rychle si myslí, že to trvá příliš dlouho.

Na náměstí je i jakési středisko pro žadatele o azyl, kde na pobytový status čekají především mladí muži z okolních zemí. Jsou také přísně střeženi.

Předposlední den před odjezdem přijíždí skupina 9 „birdwatcherů“, kteří byli rovněž zatčeni na východě země. Dostává se jim víceméně stejného zacházení. Takže nejsme jediní.

V pátek 22. září se nejprve nic neděje, i když víkend je za dveřmi. Budeme tu muset zůstat i na víkend?

Opuštění nemovitosti bez pasů

V 17.00 hodin plukovník křičí přes náměstí a říká, ať vejdeme. Říká nám, že musí okamžitě opustit web. Dostaneme zpět všechny naše věci, kromě pasů. Bylo nám řečeno, že to bude pravděpodobně oznámeno příští týden.

Nacházíme nejprve hotel a později apartmán na severu města, kde se smíšenými pocity zůstáváme dalších 5 dní. Ano, jsme spokojeni s naším větším životním prostředím, ale bez pasů toho moc nezmůžeme. Navíc stále nevíme, proč jsme tady.

Po 14 dnech opět svoboda

Ve středu ráno konečně přichází od konzula výmluvný telefonát: pasy si můžeme vyzvednout po 14 dnech! Doporučuje se jet s konzulem, protože naše auto by bylo příliš honosné. Netuším proč. Jsme zvědaví na další instrukce, ale ne, pasy dostáváme bez jakéhokoli vysvětlení. Pak vypadni!

Na zpáteční cestě do našeho kempu vedeme další rozhovor s konzulem. Ta mimo jiné žádá, aby náš příběh nezveřejňovala veřejně. Ptáme se jí „proč“. Dává nejasnou, zmatenou odpověď, ale podstatou je, že věří, že země by neměla být poškozena. Máme podezření na propletené obchodní/diplomatické zájmy, ve kterých je také spojkou. Náš konzul je spolumajitelem velké gabonské společnosti a rád udržuje dobré kontakty s gabonskou vládou. Cítíme se jako pěšec v něčem mnohem větším!

Pohled zpět

Když se podíváme zpět na celý příběh, zůstává velká otázka: Proč? Můžeme jen hádat.

Jako dobrodružní cestovatelé vždy bereme v úvahu různé scénáře možného nebezpečí. Jen nás tato možnost nenapadla! Znovu jsme se naučili životní lekce, zblízka zažili, jaké to je být uvíznutý, už ne svobodný. Žít v zemi, kde četníci v opilosti házejí stoly a židlemi a neváhají bít nevinné lidi. Dozvěděli jsme se, jak se politické/diplomatické hry prolínají s obchodními zájmy velvyslanců a konzulů.

Co teď

Po zkušenostech z uplynulých 14 dnů je pro nás zpočátku těžké dostat se do našeho rytmu. Chceme ještě zůstat v této zemi, ptáme se sami sebe.

Rádi bychom viděli národní parky, o kterých jsme tolik slyšeli. Navíc bychom rádi získali pozitivní dojem z Gabonu, stejně jako ze 17 afrických zemí, které jsme předtím navštívili.

Rozhodujeme se proto vydat na jihozápad země, kde se nachází NP Loango. Zde jsme mohli spatřit mimo jiné slony a gorily.

Ale když jsme slyšeli cenu více než 400,00 za osobu a noc ve stanu v džungli, opustili jsme tuto myšlenku. 

Pozitivní konec

Na odlehlé silnici na jihozápadě země popíjíme šálek kávy na skále u malého rybníčku. Kolem prochází starší paní s přátelskou tváří a povídáme si. Je očividně šťastná a pěkně si povídáme s naším „petit peut Francais“.

Mluví o mnoha slonech, kteří zde žijí a jedí její banány na plantáži. Pak se je snaží zahnat světelnými signály.

Také říká, že ve vzdálenějším jezeře je spousta ryb a že pravidelně jí krokodýlí maso, které také žije ve stejném jezeře.

Dáme jí oliebol a ona se plahočí dál s těžkým košem na zádech.

Návštěvu Gabonu zakončujeme a hlavně doufáme, že si na tuto moudrou gabonskou dámu budeme moci vzpomenout, až si - staří a šediví - sami přečteme naše cestovatelské příběhy.